Co dělat jako tvůrci a diváci, když vidíme, jak v české kultuře po vzoru té slovenské houstne atmosféra? Když lidi nechodí do divadla, je chyba v nás nebo v nich? Co znamená Unkulunkulu? A má snaha tvořit divadlo v době krizí a genocid? Nový díl podcastu MOSHPIT o krizi v kultuře a to nejen společenské, ale také osobní. Hosté z divadelního souboru Unkulunkulu hovořili o vztahu slovenské a české kulturní scény, o dopadech škrtů v kultuře a o tom, jestli je umění opravdu vykoupením v času krizí. O tom všem mluvili tři zakládající členové Unkulunkulu, a to režisérka a herečka Tereza Smetanová, dokumentarista Peter Podolský a dramaturg Roman Poliak.

Kvůli struktuře nezávislé kultury, která je postavená na grantových žádostech, podle Petra „člověk pořád generuje nějaké nápady, ale vždycky to zůstane jen na papíře.” Každá repríza je pak podle hostů „jen další hustle”. A protože alternativní představení dokáží obsloužit jen malou část populace a na představení chodí pořád méně diváků, ptají se, jestli má vůbec smysl se dál snažit. „Vede mě to k otázce,” říká Tereza s odkazem na nedávné škrty v kultuře, „jestli nemá vládnoucí garnitura v něčem pravdu.” Ale to, co dělá na Slovensku Martina Šimkovičová skupinu obyvatel, které by alternativní divadlo oslovilo, podle Terezy jen zmenšuje. Navíc dodává, že bude vždycky lepší, ať se dávají peníze na kulturu - ať má jakoukoliv kvalitu - protože to znamená míň peněz pro zbrojení.

Kruh se v MOSHPITU uzavírá. V podcastu není moshpit pod stagí, ale na stagi - za majkem. V podcastu řešíme společenská témata. Kde stejně tak, jako na koncertech, do sebe naráží a setkávají se lidé, ideje, názory, energie a někdy i lokty. Od mladých lidí pro mladé lidi. Kolektivně, společně, posluchači, hosté i moderátoři.

Nový díl podcastu MOSHPIT o nasranosti a nasrání s Emmou Novotnou, studentkou antropologie a ukrajinistiky a klimatickou aktivistkou, která píše pro Revue prostor o ukrajinských tématech, a Tomášem Stráníkem, mluvčím iniciativy Média nedáme a studentem politologie a historie.

Hosté v podcastu mluvili o svých vlastních zkušenostech s nasráním - od banalit jako je zavřená linku metra C přes nechtěné interakce se svými ex po politiky, kteří negativně ovlivňují život běžných lidí, jimž by měli naopak pomáhat. „Jsem nasraná na Babišovu vládu za spoustu věcí, třeba za superdávku. Ale jsem nasraná na všechny vlády, že byly a jsou asociální,“ říká Ema Novotná. Je ale nasrání produktivní v politickém boji? Podle Tomáše Stráníka je potřeba spíš prosazovat pozitivní linky. „Když se bavím s lidmi o Českém rozhlase a televizi, vyzdvihuju hlavně, v čem mohou lidem do života něco přidávat,” říká. Zároveň hosté polemizují, zda je fér od všech požadovat, aby je politika nasrávala. „Chápu lidi, kteří nesledují zprávy a už nejsou naštvaní ze světového dění. Když Turek srazí sanitku a já se naseru, tak k čemu to je? Co s tím já mám dělat?” ptá se Ema Novotná. „Já mám svoje téma a to řeším,“ dodává.

Kruh se v MOSHPITU uzavírá. V podcastu není moshpit pod stagí, ale na stagi - za majkem. V podcastu řešíme společenská témata. Kde stejně tak, jako na koncertech, do sebe naráží a setkávají se lidé, ideje, názory, energie a někdy i lokty. Od mladých lidí pro mladé lidi. Kolektivně, společně, posluchači, hosté i moderátoři.

V novém díle podcastu MOSHPIT, natočeném v areálu univerzity v Cambridge, Klára s Johy probírají rozdíly mezi západní a středo-východní Evropou, právo mít i nemít názor nebo Evropskou unii.

V podcastu jsme se bavily také o tom, jakým způsobem může být požadavek mít na věci silný názor politický. Zatímco například v patriarchálním systému mají často silné a zároveň nepodložené názory muži, feminismus totéž často vyžaduje po ženách, aby přijaly podobně silné názory a přiblížily se tak mužům. „Woke“ má tak podle Kláry podobný efekt – požaduje od nás mít názor na všechno, i na věci, kterým nerozumíme.

Podpořte vznik dalších dílů:
https://komunita.denikalarm.cz/